Modelový příběh

18. 4. 2018

„Dostala jsem se do velkého problému – moje intimní fotografie se objevily na internetu…Naši to nahlásili na policii. Rozjelo se vyšetřování a toho chlápka, co ze mě fotky vymámil, zavřeli. Přišlo se na to, že pod falešným profilem kontaktoval ještě asi padesát dalších holek, který mu své nahé fotky taky poslaly. Potom jsem ale byla sama. Před rodiči jsem si připadala pitomě, kamarádi se mě na to pořád ptali, učitelka měla ve škole výchovnou přednášku o tom, jak nemáme být důvěřiví. Všichni byli chytří, věděli, že tohle byla blbost, nikdy by to sami neudělali. Nikdo se během celé té doby nezeptal, jak mi je…

Modelový příběh

Začala jsem se řezat tak, aby to nikdo neviděl. Měla jsem v tu chvíli pocit moci nad tím, co dělám – a navíc ta úleva, na nic nemyslet. Jediné, co mi začalo vadit, byly ty jizvy. Najednou jsem si uvědomila, že jen tak nezmizí a vypadají strašně. Začala jsem si hledat na netu, co bych s tím mohla dělat, a narazila jsem na odkaz na jedno krizové centrum. Byl tam jeden příběh, docela podobný mému. Trvalo ještě asi tři měsíce, než jsem se k něčemu odhodlala. Až když jsem ležela v pokoji sama na zemi s krvácející rukou, uvědomila jsem si, že něco musím udělat. Nutně jsem musela s někým mluvit. Jak jsem věřila někomu cizímu na Facebooku a poslala mu své fotky… Jak se mi pak kamarádi smáli… Jak jsem ztratila kontrolu nad tím, co s fotkami bude… Že jsem se začala cítit prázdně a přestala zvládat svůj život… Zkusila jsem tam zajít. Potřebovala jsem někomu říct, že už mě všechno štve a nikdo mi nerozumí. Bylo to těžké, ale konečně jsem dostala prostor, všechno ze sebe dostat. Přišli jsme na pár tipů, které jsem postupně začala zkoušet. Získala jsem podporu a pochopení a další jizvy už nepřibyly.“

Třeba takové jsou příběhy dětí podpořených v našem programu. Další najdete v kartách jednotlivých projektů v oblasti krizové pomoci a oblasti rané péče.